Vyhlídla jsem si loni v design zóně na Colours šaty. Ne úplně přesně ten typ, co běžně nosím, ale roztomilej kousek jak pro Vilmu Flintstonovou, který nešlo ignorovat, takže jsem si je byla zkoušet třikrát. Jako jsou kratší než obvykle, to jo, do práce to v nich nebude, na volnočasovej šatník je ta cena zase dost mastná, honilo se mi hlavou, až jsem je tam nechala s tím, že tohle pro mě zkrátka není to pravé ořechové, pardon, že vás tak zdržuju. To byly asi čtyři hodiny odpoledne.
Kolem půlnoci si to štrádujeme na malou stage, procházíme kolem stánků s oblečením, které jsou ještě pořád otevřené, a já zjišťuju, že ty tři fire štúdly, které mám v sobě oproti odpoledni navíc, je přesně to množství fire štrúdlů, které z „Kam to budu nosit?“ dělají „Tohle prostě potřebuju!“ produkt. Za tři minuty jsem měla nakoupeno.
.
Dvakrát, přesně dvakrát jsem se v nich po Olomouci prošla, než jsem definitivně zkonstatovala, že prostě nejsem dobrovolný ukazovač zadku (nebo, jak by možná někteří starší heterosexuální muži pohoršení kampaní v pražské MHD prohlásili, radši se oblékám NORMÁLNĚ) a necítím se v nich dobře.
Jenže co s tím teď?
Koukám na web minifirmy, ve které tyhle šaty šijí (každé jsou jedinečným kouskem, of course, spotřebovávají při jejich výrobě zbytky látek) a zjišťuju, že dělají různé délky, prostě asi podle toho, jak velkej kus materiálu jim zrovna přijde pod ruku. Některé dokonce vznikly kombinací dvou různých barevných zbytků. Ha! Nápad je tu! Odhodlávám se tedy napsat e-mail, kde vylíčím svůj „obrproblém“ (kterej je hlavně v hlavě, samozřejmě) a přicházím s prosbou, jestli by mi nemohli ke spodnímu lemu přišít ještě deset centimetrů jiné látky, ať je můžu nosit, protože na to, aby visely ve skříni, je jich škoda.
.
Po týdnu čekání, kdy jsem se tak nějak smířila s tím, že si jen zaťukali na čelo a mail smazali, mi paní majitelka odepsala. Prý jestli si pamatuje dobře, že jsem to já, co se do jejich stánku na Colours vrátila tolikrát, že už to zavánělo chronickou rozhodovací paralýzou, a že to chápe, takže prohrabala sklad a našla tam dokonce tu samou látku, ze které jsou šaty ušité. Pokud o to fakt stojím a nechci je nosit třeba ke kalhotům jako tuniku, mám jí je poslat a za úplatu mi je prodlouží. Heureka!
Posílám tedy nemalý obnos peněz převodem, malý balíček se šaty poštou a čekám.
Mám radost, jak se to všechno hezky sešlo, vesmír zafungoval, prvotní výběr sice nedopadl úplně podle představ, ale dá se to celé napravit, tak vyčkávám a těším se, až najednou... Vytahuju z obálky šaty, které jsou pro změnu dlouhé až k lýtkům, asi abych v nich mohla i do kostela, což považuju za ještě horší stav než ten výchozí.
Ano.
Nafrněná, nafrněná, problematická...!
Situace, která by pro mě jako vlastníka nůžek i šicího stroje byla za normálních podmínek, šmik, šmik, snadno řešitelná. Bohužel zrovna u spodního lemu se nachází moc hezká výšivka, kterou jsem už původně chtěla zachovat. A na to si prostě sama netroufám. Psát znovu do firmy se stydím, už tak mě tam určitě mají na zákaznickém oddělení vyvěšenou jako odstrašující případ, mávnout rukou nad tím ale taky nehodlám, vždyť už jsem přece SKORO v cíli, teď už stačí JEN ustřihnout je v půlce stehen a v téhle délce k nim přišít kousek spodního lemu a je to. Green se nevzdává!
.
Vyrážím tedy za olomouckou švadlenou, vysvětluji jí stav věcí, ze všech sil se snažím nesmát se sama sobě, ona se v tomhle ohledu zase tak moc nesnaží, vypláznu další peníze, trpělivě vyčkám tři týdny a po čtyřech měsících od půlnočního nákupu mám konečně letní šaty, které bych si koupila i střízlivá. Jen škoda, že je listopad.
.
No a letos, letos teda konečně měla přijít jejich chvíle slávy. Takže minulý týden Inža sbírá věci ze sušáku na prádlo (aby si měl kam pověsit cyklodres, ne že by se do toho pouštěl běžně jen tak z dlouhé chvíle), když mu tyhle šaty přijdou do ruky. Zvedne je, prohlídne si je zepředu, zezadu, vzhůru nohama, je na něm vidět, že ani nedokáže poznat, jak tahle věc patří, a vyprskne smíchy: „Prosím tě, tyhle dva sešitý kusy prostěradla, to je co?“
… Ne úplně reakce, jakou jsem očekávala, co si budem…
„Nejdražší šaty, co mám,“ přiznávám a jo, už se tomu musím smát taky.
Udržitelnost v mém podání totiž zřejmě spočívá především v udržení si chladné hlavy při žití sama se sebou.
Baví vás to? Mrkněte na merch, nebo mě pozvěte na dvojku, aby to dál bavilo i mě. :-)